ROZHRANÍ

Co odděluje člověka od krajiny, krajinu od vody, vodu od větru, listy od stromů? Kde leží hranice mezi dnes a včera, mezi pravdou a lží, krajinou a člověkem? Obrazy jsou tak lehoulinké, až ztišíme dech, abychom neodfoukli jejich pel. Jsou tu krajiny s vodní hladinou, krajiny s jabloněmi, krajiny s péčí o sad, krajiny viděné prizmatem vzpomínky či meditace. Při druhém pohledu se zdá, jakoby nás obrazy přenášely na místa, která jsme kdysi dobře znávali. Ale teď už neznáme, možná ani už nejsou… Jako by Linda malovala večerem, jakoby malovala vzpomínkou, jakoby malovala srdcem. V jejích tazích je vzduch a vůně a ozvěna. Echo, které zní krajinou a volá duši. Lehkou téměř akvarelovou malbou klade na plátno promyšlené tahy. Obrazy jsou pak membránami mezi těkavostí, plynutím a prchavostí času a trváním věcí a jevů. Malíř je prý profesionální analytik vizuálního vnímání. Jenže vnímání nikdy neprochází jen očima. Všech pět smyslů se doplňuje. Sady, to je vůně trávy a padaného ovoce, kopřivy, hrubá kůra stromů, ševelící vítr a k svačině jablečné koláče. Obrazy ukládají naše zkušenosti, naše osamění a nejistoty posledních let a naši nově nabytou schopnost vnímat a radovat se ze zdánlivě obyčejných věcí. Tak, jak říká Linda: Ať je to dozrálé jak jablka!

kurátorka Martina Vítková